10931647_10203842572133657_605786071786345522_oPavlíka znám, když mu bylo pět let. Tehdy to byl takový malý, hubený klučík s brýlemi. Teď už je to obrovský chlap, ale Pavlík mu říkám pořád. Pojďte si o něm přečíst pohádku.

Když se Pavlík narodil, stály u jeho kolébky tři sudičky. První vypadala jako anděl, byla celá v bílém a měla obličej ušlechtilý jako antické sochy. Než promluvila, dívala se na malé škvrně před sebou a těšila se z toho pohledu. “Budeš mít dar naslouchat a rozmlouvat, což lidé velmi oceňují,” řekla a usmála se. V tom jí do řeči skočila druhá ze sudiček. Ta byla celá v černém a ve vrásčité tváři měla ošklivý výraz. “Budeš malej a budou se ti smát!”, zaskřehotala a mezi očima se jí udělala nepěkná rýha, jak ze sebe ve zlosti vychrlila ta zlá slova. Dobrá sudička se poplašeně podívala na třetí, která se rozesmála, rozpřáhla ruce a řekla: “Dávám ti dar smíchu, což je největší dar, protože upřímný smích mají lidé rádi. Budeš dobrý sportovec a jiné tomu budeš učit.” Zlá sudička se jen ušklíbla. Všechny zmizeli.

A pak Pavlík rostl. Ale jen maličko. Byl to takový prcek, dokonce i brejličky, které nosil, byly prťavé jak pro panenky. Začal chodit u nás na vesnici na základní školu. Stal se členem turistického oddílu, takže jezdil s ostatními dětmi na tábory, na výlety, kde hráli různé hry, cvičili a sportovali. Také jsem tam chodil a vzpomínám si, jak jsme si hned zkraje snědli všechny bonbony a čokolády a pak už jsme neměli nic. Jen Pavlík pokaždé v nejtěžších chvílích, kdy nás honila mlsná, bůhvíodkud vytáhl nějakou sladkost a štědře nám rozdával, dokud na dně sáčku nezbylo vůbec nic. Také dostal od rodičů Rambo nůž, což každý ví, jaká to byla pro kluky vzácnost, a ukazoval nám, jak se dá střenka rozšroubovat a vysypal před nás její obsah, který Rambovi umožnil přežít i v těch nejprekérnějších situacích.

Ale když mu bylo dvanáct, cítil, že je potřeba něco radikálně změnit. Tak přestal chodit do dětského oddílu a zapálil si svoji první cigaretu. A ta jeho zlá sudička v nebi nad ním se moc nepěkně usmála. Pavlíkovi to ale nestačilo. Chtěl ještě další změnu a tak začal chodit do pokoje ke staršímu bráchovi, který tam měl činky. Tehdy, v těch dvanácti letech, poznal dvě své životní lásky. Cigarety a kulturistiku. Zamiloval si tu obrovskou námahu a bolest, která se dostavuje druhý den po cvičení. Ty pálící svaly, které protestují při každém pohybu, kdy se natřikrát odhodláváte zvednout ze záchodu, protože vás nohy bolí tak, že to prostě nejde. A hlavně radost z pohledu do zrcadla. Ale nekoukal se jenom na tu rostoucí horu svalů. Viděl za nimi každý pohyb se závažím, každé zvednuté kilo a byl pyšný na to, že dokonale rozumí svému tělu. Postupně se učil, že tělo je nebroušený diamant, který se pod rukama zkušeného brusiče dokáže zázračně proměnit v třpytící se kamen, který si prohlížíte se zatajeným dechem.

V té době jsme se přestali vídat. Viděl jsem ho až po letech na jedné diskotéce. Chodil zásadně pomalu. Jakoby se bál, že rychlým pohybem přijde o své svaly. A vyrostl. Pořádně! Už to nebyl ten malý Pavlík jako kdysi, ale ta zdrobnělina mu zůstala, asi aby nikdy nezapomněl, jak kdysi vypadal a co všechno musel postupně objevit a vytrpět. Posiloval každý den, měl několik klientů, které učil, jak vyzrát na bicák, nebo jak na břiše upéct pekáč buchet. Cítil se silný a myslel si, že mu to nikdo nevezme. Ale jeho zlá sudička ho z nebe zlověstně pozorovala pichlavýma očima.

Na sklonku září v roce 2007 seděli s klukama v hospodě ve vedlejší vesnici. Byl tam s ním Danů, pán z Jechýnku a Banán. Byla fajn nálada, víte jak to je, když se nad pivem sejdou tři dobří kamarádi. V hospodě hučelo jako v úle. Všichni popíjeli a mezi nimi i jeden borec, takovej nedomrlej byl. Snad pil na žal, nebo naopak měl z něčeho radost. Nebo pil jen tak, že byl ve vesnické hospodě, kam se večer nechodí na kafe a kus dortu.

Ani nevadí, že pil. Spíš to, že pil víc než měl. Když se vykolébal na vratkých nohou před hospodu, viděl dvojitě a svět se s ním točil. Napadlo ho, že zkusí jak mu jde motorka. Jestli když na ní pojede, bude se houpat jako na mořských vlnách. Začal jezdit od hospody nahoru k železničnímu přejezdu a zase zpátky. Tam a zpátky. Tam a zpátky… Dráha stroje se podobala obrovskému kyvadlu, které odměřuje čas. Bim! Bam! A Pavlíkova zlá sudička nahoře v nebi se moc nehezky usmála. Kyvadlo začalo odpočítávat poslední vteřiny.

Kluci se vykutáleli z hospody a v dobré náladě šlapali nahoru k přejezdu. Kyvadlo prosvištělo kolem nich na nejzazší bod své trajektorie, kde se skoro zastavilo. Nakrátko se zastavil i všechen čas. V tu chvíli zlá sudička pohlédla dolů doprostřed trojice kamarádů…

Motorka vrazila přímo do Pavlíka. Okamžitě se mu stáhly přímý i šikmé břišní svaly, pak trapézy velké jako stůl, široký sval zádový, všechny tři hlavy každého z mohutných ramenních svalů, vzpřimovače páteře a postupně všechny ostatní. To všechno provedly poslušně, jak byly navyklé a mnohem rychleji, než byste mrkli. A pak letěl. Nejdřív on, hned za ním motorka. Zádama prorazil dřevěný plot a propadl se do hluboké tmy. A pak zlá sudička nahoře v nebi sfoukla Pavlíkovu svíčku.

Když se probral, seděl v sanitce, podivně lehký a přitom příjemně unavený, jakoby si dal jedno pivo na chuť po těžkém tréninku. Koukal se na ležící postavu s ošklivě rozbitou hlavou a podivně zkroucenou nohou, jak se nad ní sklánějí lékaři s ustaranými výrazy ve tváři. Vypadala jako hadrová panenka pohozená na beton při neopatrné hře. A pak to najednou luplo, cítil se ještě lehčí a pomalu stoupal ke stropu sanitky. A stoupal dál, přes strop nad sanitku a stále výš a výš. Sanitka se od něj vzdalovala černou nocí. Kolem ní šlehaly modré blesky majáku a její siréna naříkala jako vždycky naříká, když uvnitř sanitky umírá člověk.

Stoupal stále výš, až světlo sanitky nebylo vidět. A pak nebyla vidět ani zem, protože všude kolem něj byly mraky. V tu chvíli před něj předstoupila hodná sudička. “Vrať se zpátky Pavlíku, ještě nepřišel tvůj čas,” řekla mu a usmála se. Pavlík si nepamatuje, jak vypadala a že měla smutné oči, ale když vám o tom bude vyprávět, zapřísahá se, že ten hlas opravdu slyšel. Poslušně se tedy otočil, aby se vrátil zpátky, ale najednou se mu udělalo hrozně slabo. Schoulil se tedy do srpku měsíce, přitáhl si obláček na přikrytí a usnul.

Pokračování zde