0000

Pokračování z první části

Najednou si uvědomil, že je mu zima. Hmatal kolem sebe po obláčku, kterým se přikryl, ale marně. Otevřel oči a do zad se mu zařízla ostrá bolest. Už neležel stočený do klubíčka na dně srpku měsíce. Ten totiž postupně dorostl až do úplňku. Proto se z něj obláček svezl a měl tolik rozlámaná záda. Připadal si jako princezna na hrášku, ale to je jiná pohádka a proto ji sem nepleťme. Rozvzpomněl si, co mu přikázala hodná sudička, a tak začal sestupovat zpátky na zem.

V nemocničním pokoji seděla před nehybnou postavou na posteli Pavlíkova máma. Už ani neplakala, protože neměla žádné slzy. Pan doktor jí řekl, že to byl mimořádně náročný případ a že cestou do nemocnice několikrát Pavlíka ztratili. A že ho ta jeho obrovská muskulatura zachránila, protože se semkla kolem Pavlíka jako brnění kolem rytíře a ochránila ho. Ale zranění hlavy je hodně vážné a nezbývá než čekat. A tak Pavlíkova máma udělala to, co všechny mámy umí nejlíp na světě: sedla si a trpělivě čekala, až se její dítě vrátí zpátky.

Pavlík tu stál před ní a nejdřív se podivil, jaké má pod očima černé měsíčky smutku, vyčerpání a bolesti. Pak se podíval na sebe na postel a s úžasem zíral na tu pohublou postavu. Za měsíc, kdy bez hnutí ležel, ztratil dvacet kilo. Ve skutečnosti měl ležet ještě další měsíc a sundat dalších deset. Pak mu přišlo slabo, tak si lehnul zpátky do svého těla. Jak se do něj neohrabaně soukal, trochu s ním pohnul. Pavlíkova máma to viděla a začala brečet. Ale to už nebyly slzy smutku, kterých má každý omezený počet. Nýbrž slzy radosti, kterých má každý dostatek, jen zapomínáme, kde je máme ukryté, a proto je tolik nepoužíváme.

Pavlík byl z nejhoršího venku. Boj o holý život vyhrál a teď bojoval o to, aby ten život byl co nejkvalitnější. Jeho mozek se potřeboval učit. Od začátku. Nejlepší byly vzpomínky. “Pamatuješ si, jak jsme…” byla asi nejčastější fráze v různých obměnách, kterou teď slýchával. Pomáhalo mu, když za ním chodili kamarádi. V umělém spánku potřeboval slyšet známé hlasy, aby se osamocené buňky jeho mozku zase chytily za ruce a znovu vytvořily nervovou síť. Ale těch kamarádů moc nebylo. Měli důležitější věci na práci. Orosené sklenice s bílou čepicí, lásky, vydělávání peněz… I já jsem byl mezi nimi. My jsme se vztekali ve frontě na červenou a Pavlík oslavoval, že dokázal zmáknout krupičnou kaši čajovou lžičkou. Pro nás byl nemocniční pach výrazem úzkosti a pro Pavlíka každodenní, obyčejná věc. Pro nás byly Kladruby místem zmaru a pro Pavlíka domovem naděje. Nesnesli bychom pohled na člověka s polovinou hlavy a cítili bychom se nesví v přítomnosti čtyřicetiletého chlapa s chováním desetiletého dítěte. Pro Pavlíka to byli kamarádi.

A tak se Pavlík učil dávat v cvičné kuchyni příbory na správné místo, chodil na kurzy vyšívání, kde se podivoval, jak se mu pletou prsty, plaval v místním bazénu. A taky ho trápili na běhátku, kde ho nutili hodinu neustále chodit. “Doprdele, už mě z toho sundejte”, rozvztekal se nakonec na doktory a ti se usmívali, jak se má Pavlík pěkně k světu.

Pak ho pustili domů. Jeho první cesta vedla do posilovny. Lidé ho tam zdravili, byli rádi, že ho zase vidí, chtěli vědět, jak se má a kdy zase začne bušit. Pavlík s nimi ochotně rozprávěl, jak má ve zvyku. Ale málokoho si pamatoval, kdo to vlastně je. A když chtěl začít cvičit, nevzpomínal si, jak se jmenuje ten cvik s velkou činkou na rovné lavici. Ani jak se cvičí. Ani další cviky. A jeho zlá sudička se škodolibě ušklíbala. Ale Pavlík dostal přece dar řeči, takže si poradil a postupně se do toho všeho dostával. Musel se do toho dostat! Protože si tehdy v nemocnici, když viděl poprvé svoje hubený tělo, které v boji za svojí záchranu sežralo všechny svoje svaly, slíbil, že až vyleze ven, dobude všechno zpátky. A půjde na soutěž v kulturistice! A jak šel čas, mrznul jeho škodolibé sudičce úšklebek na rtech a přes její obličej přecházely stíny rozmrzelosti.

Pavlík se vrátil zpátky. Přesně tak, jak mu nakázala jeho hodná sudička. Na soutěži – po třech letech od úrazu – získal druhé místo. Když se podíváte na tuhle fotografii, možná v jeho očích uvidíte tu předlouhou cestu, kterou musel ujít. Je tam obrovská únava a vyčerpání, protože Pavlík zažil dva životy v jednom, když se odznova musel učit, co my ostatní už dávno umíme. A taky tam uvidíte trochu vztek, že se nepřipravil o chloupek líp a to první místo mu o kousek uteklo. A Pavlíkova zlá sudička ani necekla, i když nebral první flek, protože i to druhé místo bylo nad její chápání. Jen jí dělá moc dobře, když Pavlík například nemá žádné klienty, kterým by předával, co se nadvakrát naučil.000

A jako každá správná pohádka, i ta naše musí skončit ponaučením. Chtěl bych, abyste věděli, že když budete mít možnost překazit zlým sudičkám jejich plány, využijte ji. Abyste narovnávali osudy, které ony pokřivily, a pomáhali jste hodným sudičkám naplňovat jejich sudby. A abyste nezapomínali, že i někde nad vámi je zlostí stažená tvář, která vás potměšile pozoruje a odhaluje křivá zubiska ve zlém úsměvu.

Kam dál? Přečtěte si další články na blogu:

Jak koučuji já aneb cvičení s Pavlem

Šest důvodů proč se Vám nechce do posilovny

Proč chodit do posilovny s osobním trenérem

Připravujeme se na první cvičení v posilovně

Typy lidí, kteří potřebují osobního trenéra